Mutišov – Jihlava, 6 – 7 října 2017 (65km)
Pátek : Mutišov – Černíč 17km
Podzimní vandr jsme původně chtěli v malých Karpatech, ovšem 14 dní před zvoleným termínem se ozval Tomáš, že nepojede. Ani jsme ho nepřemlouvali. Jelikož ho už považujeme za dospělého, tudíž musí sám vědět, co má dělat. Ovšem vzhledem k nepřízni počasí a částečně i z důvodu Tomášovi absence jsme přeplánovali vandr blíž k Jihlavě a bez auta. Takže bude i pivo po cestě.
Ve 12:24 vyjíždí vlak z hlavního nádraží. Péťa nakupuje lahvany. Já přistupuji v Rantířově. David mi hned otvírá pivo a vše běží jako na drátkách. Přestup v Kostelci a výluku z Dačic do Mutišova nějak vydržíme, autobus je skoro prázdný. A už stojíme na prázdné návsi v Mutišově, je zima, ale neprší.Orientujeme mapu a Davidův telefon a jdeme polní cestou do Cizkrajova.
Tento vandr je výjimečný tím, že trasa není naplánovaná po turistických značkách. Trasu jsem volil jako nejkratší spojnici startu a cíle po polních a lesních cestách, ale i po okreskách.
Pokračujeme po žluté do Toužími přes Urbaneč. Než se rozkoukáme, tak jsme v Dačicích. Povečeříme na náměstí Davida maminky výborné karboše a rychle, dokud ještě neprší, hledáme nějakou restauraci. Našli jsme restauraci Stadion. Sice jsme si představovali nějaké místní pivo, no ale, když je nejhůř i ten Kozel se vypije. Začalo pršet, setmělo se a my vyrážíme dál po zelené po silnici v pláštěnkách a čelovkách. Jdeme kolem Malého Pěčína do Velkého Pěčína. V Černíči si usteleme pod tribunou na fotbalovém hřišti. V noci očekáváme déšť. David spí na lavičkách, jelikož má nový spacák Pinguin a nechce si ho zašpinit na zemi. V noci prší a slyším, že dírou ve střeše kape voda někam na sedačky.
Sobota : Černíč – Jihlava 48km
Ráno zjišťujeme, že David má promočenou spodní část spacáku. Ta díra ve střeše byla přímo nad ním. Takže to trochu osuší hajzláčem a balíme. Snídani si dáme hned u stolků na hřišti. Jelikož se blíží osmá hodina a přišel místní trenér, je jasné, že se začíná sjíždět fotbalová přípravka na turnaj, což jsem vytušil dle připravených malých hřišť. Trochu bloudíme přímo v obci, ale pak podél náhonu pily a po Hrázi černického rybníka, kde obdivujeme pumpu na doplnění vody parních lokomotiv, jdeme do Slaviboře. Je mizerné sychravo, občas začíná pršet. Držíme se zelené značky až do Radkova. Tady trháme jablka, trochu posedíme a pak po cyklotrase 5 1 2 3 vyrážíme do Zvolenovic. V Rosičce se David, který už od rána trochu pajdá, rozhoduje, že to zabalí a zavolá tátovi, ať pro něj zajede do Ořechova. Takže po polňačkách přicházíme do centra obce a v přístřešku na dětském hřišti ohříváme konzervy. Zrovna je docela pěkné počasí a David se s námi loučí a odchází. To jsou tedy paradoxy, zůstáváme s Péťou sami, ale i z této nedobré situace bych rád vytěžil nějaký bonus. Již nějakou dobu přemýšlím o delší trase, ale s Davidovou nohou a Tomášovými chodidly se toho moc v tomto směru nepodnikne. Ovšem dnes, když jsme zůstali s Péťou sami, se to změní. Hned ho také seznamuji s novým plánem, spojit dnešní a zítřejší trasu do jedné a jít i za tmy, což jak se zdá není pro něj žádný problém. Jediné co nám trochu kalí radost z vandru je absence hospod po cestě. Z Ořechova se vydáváme polní cestou do Nevcehle. Na kládách za Nevcehlí lehce svačíme a voláme Tomášovi, abychom mu řekli novinky ohledně Davida. Také se dovídáme, že Tomáš je doma a bílý chodbu. Takže toto je přednější než vandr, je mi z toho na blití. Péťa také říká, že v Panenský Rosičce mají určitě hospodu, a že tam má, ostatně jako všude, kámoše, a že mu hned zavolá. Tak mu volá a zjišťuje, že tam nic není a kámoš nemá doma ani lahvany, ale zve nás na houbové řízky a víno což jsme s díky odmítli. Takže jsme se Panenské Rosičce pěkně vyhnuli a přicházíme do Bezděkova a odtud do Stájiště. Už delší dobu máme málo vody, ale v tomto počasí jsou ve vesnicích všichni zalezlí a není koho požádat. Tady už ale musíme, jelikož tělo si žádá tekutin. Zrovna u cesty jednoho baráku zastavuje auto tak hned vyrážíme s prosbou. Jsou to důchodci z Prahy, kteří jedou navštívit známé na chalupu. Paní se
s náma hned dává do řeči a je vidět, že vandráci jsou pro ní opředení tajemnem a má na nás strašně moc otázek a zajímá se i o naše pocity z vandrování. Nějaké otázky byly velice záludné a nebylo na ně lehké najít uspokojivou odpověď. Například …co nás nutí jít celý den, proč spíme pod širákem, jestli máme všechno jídlo s sebou, kolik nás je dohromady, co na to říká naše okolí, jestli známe i někoho jiného se stejným postižením ….Nejspíš se na toto setkání připravovala několik let a nic nenechala na náhodě. Mezitím její známí napustili vodu a chtěli nám dát šťávu nebo čaj, ale nenechali jsme se tím zlákat. Nechtěli nás ani pustit dál a věřím, že by nás po chvíli nalákali i na večeři a nocleh v prachovém peří, ale my jsme byli neústupní a vyrazili jsme směr Pouště a poušťské rybníky. Tady na lesních cestách jsme několikrát použili navigaci v mobilu a
taky se u Peti rozjel nepěkně pěkně řídký problém, což nás lehce omezilo v rychlosti pochodu. Několikrát dokonce přinesl z velké strany v lese hříbky. V jednu chvíli, když jsme se prodírali pěšinou v husté části lesa, začal prudký lijavec. Zalezli jsme trochu pod smrky nandali pláštěnky a čekali až to přejde. V tom jsem uslyšel rachot a nechápal co se kde děje. Náhle se mezi stromy objevil doma dělaný traktůrek s vaníčkem jako za auto. Řídil ho dědouš a babka s dcerou seděli na sajtnách vaníčku a všude kolem nich byly hromady hříbků, že jim to přepadávalo i přes okraje. Všichni tři se smáli jako šílení. Taky bych se smál, kdybych našel valník za traktor hub. Ani jim nevadilo, že leje jako z konve vypadaly jako z filmu Slavnosti sněženek, když Hrušínský vyvezl rodinu na výlet. Jdeme kolem rybníků Lovětínský, Okrouhlice, Petrchák, Durchák. V Klučí přejdeme na zelenou, napijeme se U Studánky, mineme Špičák a po modré Popický vrch a přicházíme do Popic, kde byla hospoda, ale už dlouho není. Takže jediná naděje je u Billa na Okrouhlíku. V lese je už šero a tak za posledního zbytku světla v 18:35 (nebo už skoro za tmy) stojíme napjatě před hospodou. A je otevřeno !!! To je hned parádní nálada. Dávám grog na zahřátí a pak pijeme ježečky. Strávíme příjemné tři hodiny v teple a mezi pár otužilými chataři. Než vyrazíme do noci, navlečeme na sebe spoustu oblečení, vezmeme čelovky. Jednu čelovku nám nechal David a jelikož Peťovi doma Amič jednu zrovna rozbila, tak si nechá jako vandráckou navždy. Za hrází Okrouhlíka vykáceli les a my bloudíme a nemůžeme najít značky tak používáme zase navigaci, jdeme po žluté přes Pístov ke Skalce. Zde se naše trasy rozdělují, já razím kolem krystalu do
Ranťáku a Péťa po cyklostezce na Březinky. Jo a ušli jsme za sobotu 48 km, takže celkem 65 km.
zapsal Pavel