Letní vandr 2014: Rychlebské hory
Členové: Pavel, Tomáš, Petr
Délka trasy: 59,5km
Nastoupáno: 1846m
Moto:
Hle! Smrk, jedle, zajíc, myš!
V přírodě se chovej tiš!
Když se v mlází neztratíš,
S klekáním z piv pěny sliž!
Jídlo: konzevy klasika + strava pro dnáře
Pivo: Holba, Budvar
- den -15km
Nejmenovaná doba, nejmenované datum. 6.-8.6. 2014.
Civilizace je na pokraji zhroucení. Tři muži středního věku přijíždějí do zapadlého městečka léty zkoušeného pohraničí, zvaného Žulová.
Po vystoupení z auta zaparkovaného u autobusového nádražíčka ověřujeme odjezd autobusu do Vlčic a zjištění, že máme čas na jedno pivo nás rozezpívá.
Do hospůdky U potoka vedou schody na zahrádku zprudka do kopce. Jdeme dovnitř zjistit situaci. Mladá šenkýřka vysedává na balkoně a lakuje si nehty. Zvolá na nás, že nám pivo značky Holba a utopence přinese ven. Vandr začal na výbornou.
Autobusem se posouváme o asi 6km dál do Vlčic odkud nevede žádná značka a proto musíme postupovat na západ polní cestou podél Vlčického potoka, která se posléze mění v lesní spleť cest ve kterých se ihned ztrácíme, jsme dezorientovaní, vracíme se, proplétáme hvozdy a znovu nacházíme správnou cestu, abychom došli k torzu zaniklé obce Zastávka, jedné z mnoha v tomto malebném kraji.
Procházíme opuštěnou krajinou a narážíme na vísku Nové Vilémovice, která je příliš prťavá, než aby v ní byla hospoda. Zde to švihnem azimutem opět na západ a zkušeně se napojujeme konečně na turistickou značku, jenž je červená. Po ní se vydáváme na sever po loukách až se ocitáme u velkého kříže o něhož je to co by kamenem dohodil do Červeného Dolu. Z rozcestníku Kaštanová alej, kde se k červené přidává modrá pokračujeme k zřícenině Rychleby, která je zachovalá ve stupnici do desíti na čísle čtyři.
Asi dva km od zříceniny jdeme po skalních masívech ze kterých jsou super výhledy. Jmenují se Čertovy kazatelny. Potkáváme zde první živé lidi, se kterými se navzájem fotíme. Žena vypadala dobře, vyhlídka též.
Od vyhlídky klesáme prudce do Račího údolí, kde se nalézá opuštěná dřevěná stavba parádní architektury. Je to bývalá tančírna, dnes v dezolátním stavu, ale je vidět určitou snahu dobrovolníku o její záchranu. Zde by byl nejlepší nocleh, ale my popocházíme dál po modré , která nás vyvádí z lesa a posléze se napojujeme na silnici, kde Tomáš ihned začíná trpět a která nás přivádí do Javorníku.
Tam přicházíme až v devět hodin a rychle hledáme hospodu. Hotel Taverna, který je na nás trochu nóbl, má super číšníky a Budvar též. Dáváme s Tomášem dva kousky a Pavel dvě řezaný a k tomu polívku. K pivům dostáváme kartičky na které ihned vyhráváme každý další pivo. Bohužel brzy zavírají.
Nocleh je na hřišti. Večeříme. Já mám tofu, poněvadž jsem čerstvě chytil dnu a jako každý nezkušený dnář sekám první období po záchvatu latinu. Je jasno a tak jako vždy koukáme na hvězdy. Já usínám jako první – to ani nemusím psát.
Den druhý – 32km
Ráno si kupujeme čerstvé rohlíky a lahváče v obchůdku Dobré polské potraviny. Prohlížíme z dálky zámek. Celý Javorník je krásný. Odcházíme za humna a na mostku v zatáčce snídáme schválně tak, abychom překáželi projíždějícím autům. To je ta potlačená rebelie, kterou jsme nemohli vybít, protože jsme byli vychováni za komáru. Jediný, kdo se trochu vyřádil je David. Od rozbíjení skel na zastávkách, přes vyholování si hlavy, nošení náušnic v kombinaci saka s kravatou, až po šoustání číšnic a chození s nejdrsnější punkerkou. Ale David s námi není.
Po červené značce jdeme dlouho lesem, kde není ani živáčka, přes Hoštický potok, Kamenný most až na Borůvkovou horu 899m.n.m., kde je od roku 2006, kdy zde byla postavena krásná 24m vysoká ocelová rozhledna s prkenným pláštěm plno lidí. Také je zde plno posezení a stánek s pivem.Výhled z rozhledny je famózní a Holba – ryzí pivo z hor. Dáváme každý dvě. Klucí vaří oběd a já vytahuji zavařenou zeleninu ve sklenici pro podágrysty od Míňi. Doplňujeme vodu a pokračujeme dál po zelené na Ostrý vrch 795m.n.m. Dále prdíme na značku, která více méně kopíruje hranici s Polskem a jdeme od hraničního kamenu ke kameni. Kolem jsou močály a nikde nikdo. Nedotčená příroda, která se v Čechách už moc nevidí.
V Travné na chvíli vylézáme z lesa a míjíme silnici. Sedíme pod rozcestníkem u parkoviště a já koukám, jak po mě leze klíště. Pavel ihned zmatkuje a chce strkat hlavu do písku. Zalézáme opět do lesa a jdeme po pěšince, která neustále několik kilometrů stoupá. Za tuto cestu jsem napočítal 2 985,5 hovniválů. Docházíme na vrchol Koníček 850m.n.m. Všechny tyto hory jsou zalesněné a nejsou z nich žádné výhledy. Občas se ale otevře krásná krajina zcela nečekaně. Zde jsou Rychlebky nejopuštěnější. Pokračujeme stále po státní hranici hlubokými lesy přes Černý vrch, tentokrát po zelené značce až k rozcestníku Hraničky, kde dva z nás ošetřují opruzeniny. Zde objevujeme dřevěné skulptury, stůl a lavičky, kde byla dříve hospoda. Další zaniklé domy.
Jsme z lesa venku a jako tři smutní svatí z Michelangelova obrazu procházíme letní loukou. Vcházíme opět do hvozdů a stoupáme na nejvyšší vrch Špičák pod kterým hodláme přespat. U prkenné chaty, která vyhlíží jako z hororu je tak silný pramen, že nám dělá problém doplnit vodu.
Večeříme a pomalu uléháme do spacáků za světla, jelikož zde není pivo.
Den třetí -12,5km
Ráno balíme a jdeme k rozcestníku pod Špičákem, který je co by kamenem dohodil. Tam necháváme baťohy a na Špičák 957m.n.m. jdeme po žluté asi 1km. Na vrcholu jsou nízké smrky. Kdyby byly o tři cm nižší tak by Pavel povyskočil a dokázal se rozhlédnout. Mě je to jedno.
Vracíme se k batohům a napojujeme se na žlutou značku dál po hranici až k rozcestníku Sedlo Peklo, kde opouštíme státní hranici a vydáváme se po modré značce, která se napojuje na lesní cestu, kde po chvíli narážíme na super posezení a studánku obezděnou žulovými kameny. Tam se osvěžujeme a jdeme dál po cestě, kde míjíme bez povšimnutí odbočku ze stráně dolů, Koukáme do mapy a vracíme se. Pak se vracíme ještě jednou a konečně nacházíme odbočku, cestičku, která brutálně klesá.
Pod Chlumem opustíme modrou značku a po zelené si zkracujeme cestu k Vodopádům Stříbrného potoka, kde se opět napojíme na modrou. U vodopádů si dáme odpočinek. Já beru odvahu a jdu se vykoupat. Voda je průzračná a ledová. Super!!!!!! Kamarádi na mě valí oči a já nevím, zda víc obdivují mé tělo anebo mou otužilost. Když vylezu z vody jsem znovuzrozený a chci si dát dalších čtyřicet km navrch, což přátelé zamítají. U vodopádu obědváme a sledujeme motorkáře v motorkářském oděvu, kterého Pavel ihned odsuzuje. Tento typ lidí nesnáší. Tvrdí, že úplně nejhorší jsou ti co v tomto oblečení, vstupují na prohlídky zámků a hradů.
Dále pokračujeme podél Stříbrného potoka po modrém značení a po chvíli se napojujeme na asfaltku, která vede až do Žulové, kde máme zaparkované auto. Tomáš vyhledává na asfaltu každý kousek hlíny, aby našlápl zlehka. Jeho kosti se prodírají masem, kůží, botama a vytlačují do asfaltu stopy smrti.
Konečně jsme v Žulové, kde bez okolků vylézáme do hospody U potoka. Je to ta samá, jakou jsme vandr začínali. Číšnice je opět na balkoně a lakuje si nehty. Na zahrádku nám nese Holbu a já si dávám jako řidič nealko.
Pak už je to klasika. Jedeme domů. Nejdříve vezeme Pavla do Ranťáku, pak hodím domů Tomáše a sám jedu kam? Dom.
Ještě se musím zapsat do kroniky, protože napsání tohoto vandru mě trvalo od příjezdu z něj jeden rok, deset měsíců a devět dní.
Vandrův zdar! Petr.