2.10.-4.10. 2015
ROHÁČE III.
(výroční vandr č.40)
Účastníci: Tomáš
částečně Peťa, Pavel
Počasí: jasno
Motto: Raději zdravá kolena,
nežli nahá Slověna.
Po roční přestávce se letos s Pavlem opět rozhodujeme, že vyrazíme na Slovensko do Západních Tater-Roháčů. Během dvou našich vandrů jsme přešli zhruba půlku hlavního hřebene a několik údolí a vedlejších hřebenů. Zbývala nám tedy poslední část. Tak že to znamenalo přesvědčit Peťu, který má sice vandry v horách strašně rád, ale vzhledem k jeho vleklým problémům s koleny na ně nerad jezdí. Skoro vždycky to totiž skončí šílenými bolestmi a zkrácením trasy.
Bylo domluveno, že se sejdeme v hospodě a vymyslíme trasu. Bohužel já měl jiné aktivity, ta kže se sešel Peťa s Pavlem sám. A trasu vymysleli skvělou. Takovou, kdy nás Peťa na část dne opustí a půjde lehčí variantu, aby si kolena odpočala. První den přechod části hřebene, nocleh Žiarska chata, druhý den se Peťa odpojí, objede Roháče autem, my s Pavlem vystoupáme na hřeben a někde se potkáme dle situace, druhý nocleh na Zverovce. Já mám za úkol zajistit ubytování. Bohužel k mému zděšení je i v říjnu všude plno. Tři dny před odjezdem tedy dochází totální změně trasy a Pavel mi zasílá odkaz na ubytovnu RPD Zuberec . Mají volno a počasí vypadá nadějně. Jediné problémy můžou být ty zdravotní.
1.DEN – Pavel a Tomáš – Biela skala-Sivý vrch-Baníkovske sedlo-Roháčska dolina, Peťa – Biela skala-Sivý vrch-Biela skala, autem do Roháčske doliny
Páteční odjezd v nočních hodinách je už v podstatě stereotyp. Peťa mne vyzvedává (letos až ve 2.00hod), jedem do Rantířova pro Pavla a následuje cesta po D1, Starý Hrozenkov, Žilinu k Lipt. Mikuláši. Před Liptovskou Marou sjíždíme z dálnice směr Zuberec. V 7.30 hod parkujeme auto u silnice a vyrážíme po červené z Horárně Biela skala směr Sivý vrch. Stoupání začíná hned z ostra. Počasí vypadá naprosto skvěle. Velice rychle nabíráme výšku. Končí les, začíná kosodřevina a objevují se první bílé skály. Vypadá to tu jako v Dolomitech. Kolem 12:00hod vystupujeme na Sivý vrch (1805mnm). Cesta byla v pohodě, asi na třech místech zajištěná řetězy.
Kromě dvou klučinů jsme nikoho nepotkali. Děláme fotky, někteří svá první selfee a svačíme. Tady se rozdělujeme. Já s Pavlem pokračujeme dál po červené, směr Brestová a Baníkovské sedlo a Peťa se vrací. Jsme domluveni, že se sejdeme někde v okolí v Roháčske dolině. Podle situace. Postupně lidí přibývá, občas jsou zajímavé úseky s řetězy a klasickými houpáčky. Peťa píše, že přichází k autu a v podstatě ihned při sestupu ho začaly bolet obě kolena. My vystupujeme na Salatín a na Spálenou. Jednu chvíli se předháníme se starším pánem a jeho synem.
Poslední kopec před sestupem je Pachol´a. Při výstupu už máme málo pití, tak okusujeme námrazu ze skály. Následuje Baníkovské sedlo a prudký sestup po žluté Spálenou dolinou. To nejlepší si necháváme na zítra. Stejnou dolinou máme v plánu vystoupat druhý den na hřeben a pokračovat na Baníkov a Tri kopy. Pavel začíná kulhat a stěžuje si na bolest v koleni. Vůbec tomu nepřikládám žádný význam. Už vůbec by mně nenapadalo, že by mohl mít stejný problém jako Peťa. Až v půlce sestupu mu nabízím hůlku, protože on používá pouze jednu. Dokonce se nešel podívat krátkou odbočkou k Roháčskému vodopádu. Situace nevypadá moc dobře, ale věřím, že alespoň Pavel bude do rána v pohodě. Mezitím Peťa přejíždí do Zuberce, zjišťuje kde je naše ubytovna a že paní se kterou jsem domluvený na předání klíčů, jde na pohřeb a pokračuje dál na parkoviště pod sjezdovkama v Roháčske dolině. My přicházíme na asfaltku, kde se napojujeme na červenou a už vyhlížíme Peťu. Ten nám skutečně vyrazil naproti, tak že ho brzo potkáváme. Přiznává, že měl tolik času, že zjistil, kde jsou hospody v Zuberci a ještě se stihnul v autě vyspat. My mu oznamujeme, jaké má Pavel zdravotní problémy. Zde je už lidí podstatně více a je vidět, že ubytovací kapacity jsou plné. Jedeme se ubytovat do Zuberce.
Bohužel paní z ubytovny mi nezvedá telefon. Ubytovna je skutečně v areálu zemědělského družstva a všude je odemčeno. Evidentně je to obří administrativní budova vybudovaná v dobách komunismu. Pouze z jednoho patra přestavěli kanceláře na pokoje. Ale za 6,-Euro na noc a osobu skvělé ubytování. Nakonec jsem se paní dovolal a ta mi oznámila, že nepřijde, ať si vybereme nějaký pokoj. Uvařili jsme jídlo (Pavel opět nepřekvapil a zakoupil v Lidlu obří plechovku skvělých masových koulí s těstovinami), dokonce jsme se i vysprchovali a vyrážíme do místní hospody, Hostince Horec.
Dáváme přednost klasické místní nálevně před kolibami pro snoby. Okamžitě je vidět rozdíl mezi slovenskou a českou hospodou. Zde se pivo téměř nepije, respektive slouží pouze k zapíjení obřího množství panáků, hlavně borovičky. Není snad návštěvník hospody, který by prvně nešel k pultu a neobjednal si panáka. Následuje vždy další a další panák a případné zapití pivem. Na můj dotaz kolik zde za večer rozlejou borovičky mi hospodská říká, že to ani nepočítá. My pijeme tmavého Kelta a světlý Martiner. Kolem 22.00hodiny si k nám přisedá místní opilec. Ihned nám objednává panáky borovičky. Je totálně nalitej. Hlavně Peťu oslovuje přátelsky Šaňo. Nejčastěji: „Šaňo, ty sa na mňa hněváš?“ Peťovi borovička chutná, tak si s opilcem dává ještě další. Kolem 23.00hod odcházíme a já doufám, že alespoň jeden z nich se mnou ráno vyrazí na hřeben.
2.DEN – Tomáš – Roháčska dolina-Baníkov-Smutné sedlo-Roháčske plesá-Roháčska dolina, Peťa a Pavel – Roháčska dolina-Ťatliakovo jezero-Roháčska dolina
Ráno vstáváme v 7.00hod a hned jak vidím Pavla, je mi jasné, že ho koleno stále bolí. Peťa je na tom stejně. Ač nerad, oznamuju jim, že půjdu sám. Na Pavlovi je vidět, že je z toho špatnej (Peťa samozřejmě taky, ale on už je na to tak nějak zvyklej). Snídáme, trochu hochy popoháním (na rozdíl od nich mně čeká opět nastoupat za celý den 1 800m). Autem se přesunujeme opět na parkoviště v Roháčske dolině. A vyrážíme spolu. Je tady hrozně moc lidí a všichni jdou rychleji než my. Teda než ty dva belhové. Já je opouštím a nasazuju tempo zdravého turisty. Dokonce dost lidí předháním a v Baníkovském sedle jsem v 11.00hod.
Pokračuju na Baníkov. Odtud se rohoduju jít náročnější cestou, tedy po červené, ale je i dost úseků, které raději obcházím. Počasí opět parádní, cesta je opravdu poměrně adrenalinová. Velké množství řetězů, místy námraza a led. Asi nejzajímavější pasáž je hned za Baníkovem. Pak následují Tri kopy. Potkávám i dost turistů a u řetězů se občas tvoří fronta. Ve Smutném sedle svačím a píšu klukům kde jsem. Oni zatím sedí na Ťatliakově chatě a dávají si pivo. Odhaduju, že když si přichvátnu, seběhnu Smutnou dolinou, tak ještě stihnu projít po zelené kolem Roháčskych ples. Tady je lidí už opravdu hodně, hlavně takových výletníků.
Plesa jsou krásný a já chvátám, aby na mě kluci nečekali. Přecházím do Spálené doliny a pak na asfaltku do Roháčske doliny. Tady si dávám na konci pivo, protože čekám, že zde potkám kluky. Zlatého bažanta mi čepuje asi 12-letý klučina. S klukama jsem se těsně minul, takže na mně čekají v autě. Dopíjím rychle pivo a jdu za nima. Rád bych jim vyprávěl zážitky, ale hlavně na Pavlovi je vidět, že to raději ani slyšet nechce. Dokonce večer v hospodě mi o tom zakazuje mluvit. Jedem zpět na ubytovnu. Tentokrát večeříme Peťovo lečo a přidáváme si do něj sušené chilli. Pak opět vyrážíme do místní hospody. Je to zhruba kilometr. Opakuje se stejný obraz jako předešlý večer. Místní popíjejí ve velkém borovičku. Jeden místní opilec nám upadl téměř na stůl. Pijeme opět pivo, tmavé i světlé, dáváme si brambůrky. Vše stojí 1,-Euro. Je jedno jestli je to 10° nebo 12°. Peťa dostává chuť na borovičku. Tak si dáváme panáka. Levnější značka stojí 75centů dražší 1,-Euro. Jak to bývá poslední dobou zvykem, Peťovi musíme důrazně naznačit, že bychom už měli jít. Je celkem navátej a je s ním strašná sranda. Na pokoji si dáváme ještě domácí luncheonmeat. Kluci si mažou kolena. Smějeme se Peťovi a usínáme.
3.DEN – Prosiek-začátek Prosiecké doliny-Prosiek
Vzhledem ke stavu obou kamarádů je jasné, že žádná turistika dnes již nehrozí. Naštěstí já mám už vše prochozené. Paní se kterou jsem domlouval nocleh, mi po telefonu oznámila, že nepřijde vybrat ani peníze, a že je máme nechat pod polštářem. Tak, že jí tam necháme 36,-Euro a rozhodujeme se, že vyrazíme k domovu a po cestě ještě nakoukneme do Prosiecké doliny. Na prospektech vypadá zajímavě. Jedná se o nejvýchodnější část Chočských vrchů. Parkujeme v obci Prosiek na placeném parkovišti a vyrážíme do doliny. Vstup vypadá velice zajímavě, dokonce jsou tam i řetězy. Jako celodenní túra s dětmi, ideální. My se po chvíli vracíme.
Kamarádi by totiž v této chvíli nestačili ani těm dětem. Cesta domů už probíhá bez problémů. Zpočátku ještě sledujeme, jak Slováci postupují se stavbou dálnice. Razí tunely, staví piloty atd. A pokud bychom ještě někdy na Slovensko vyrazili, tak je dost možné, že už objedeme Žilinu a Strečno dálničním tunelem.
Ještě kupujeme korbáčky, v Čechách bagetu a kolem 15.00hod jsme v Jihlavě. Jarní vandr bude určitě v naší zemi, tak že pro změnu budu trpět bolestí já a má chodidla.
P.S.: Pavel šel na rozdíl od Peti hned v pondělí k doktorovi a ten mu řekl, že má zánět šlachy. Patrně z námahy. Dostal injekci a zhruba po dvou měsících se zánětu zbavil.