27-29.10.1995
Kutná Hora-Zruč nad Sázavou
49 km
To je skoro Tomáš (ale ve skutečnosti není
tak hezkej). Spíš je to někdo úplně jinej.
Peťa se dá poznat podle
čepice a šály.
Jsem si nenakreslil tak křivej nos.
Motto:
Skorosvatej
Přes pole do kostela,
kutna malá nohy zebou,
v neděli šel do práce,
mešní víno nesl s sebou.
Spěchal
a pak při tom úprku,
upadl,
vylil víno do krku.
Něco lidem napovídal,
najednou měl svatozář
a po třetím kalichu,
vyzvracel se na oltář.
Zvali jsme ho do hospody,
ať zajde s námi na panáka.
Usmál se a šeptal tiše
„Já jen u oltáře, na stojáka“.
Jak dopil svý dvanáctý,
zaplatit šel do šenku.
Po návratu rozloučil se,
řekl nám svou myšlenku.
„Když nepiješ jeden den,
chytíš absťák zakrátko.
V komatu máš skvělej sen,
uzříš zlatý prasátko.“
Tato básnička nemá nic společného s naším vandrem, ale myslím, že jako motto můžeme použít jakýkoliv materiál, jehož obsah se i jen letmo dotýká alkoholu. Že jo Tomáši (a Peťo).
Úvod:
Už se skoro stalo pravidlem, že na jaře a na podzim pořádáme vandry. Nejinak tomu bylo letos na přelomu října a listopadu. David s námi z nezištných důvodů nechtěl jet a tak opět vyrážíme jen ve třech.
První den: (pátek) Kutná Hora-Poličany …10-14 km
Odjezd vlaku v 15hod. 57 min. S Peťou se střetneme na nádraží ve stejnou chvíli. Usedneme na schody, hodnotíme svoji výbavu a vyhlížíme Tomáše. Již z dálky jsme ho poznali. Jeho chůze a fotbalové tričko jsou nezaměnitelné. Musíme se mu smát. Takže když k nám došel, jeho první věta byla „Co se smějete debilové“. Což nás ještě víc potěšilo.
Zahanbeně přiznávám, že kinofilm, jenž jsem měl sehnat do foťáku je barevnej a tudíž komerční ( což všichni odsuzujeme). Posměšné poznámky se snáší na mou hlavu. Najednou Tom zanadával a na jeho tváři se objevil děs. Křížovým výslechem zjišťujeme, že doma zapomněl foťák. Tak ho nemilosrdně posíláme domů.
Peťa přesunul věci do parku. Já koupil čtyři kuželky, bylo nám skvěle. Za půl hoďky byl Tom zpátky a šlo se koupit dalších pět.
Vlak co odjížděl v 17 hod. 51 min. jsme stihli bez problémů. Samozřejmě jsme nevěděli do kterýho nastoupit a tak , když jsme se 2x ptali štiplístka, začal být trochu nervózní.
Stejně jsme nastoupili do nějakýho jinýho couráku-ale to je jedno.
To vlastně ani neměla být fotka. Zmáčkl jsem jenom spoušť aby se namotal začátek filmu.
V Kutné Hoře jsme před devátou. Rychle se orientujeme a vyrážíme do středu města. Uzříme chrám Barboru, morák (docela slušnej) a akvadukt. Pak hledáme modrou. Nalézáme ji a vycházíme z města, kde ji ve tmě a zahrádkářské kolonii ihned ztrácíme. Bloudíme. Máme jen maličkou tužkovou baterku. Nevím jak se to stalo, ale najednou jsme našli žlutou. Orientujeme mapu, otočili jsme ji o 180 ° naopak (omylem), takže vyrážíme po značce na druhou stranu. Jdeme strašně dlouho křovím podél jakéhosi potoka. Přicházíme do vesnice, což jsme zjistili, že stále Kutná Hora ale z jiné strany. Na mapě objevujeme červenou značku , kterou po chvíli nacházíme.
Přišli jsme na výpadovku z K.H. směr Tábor. Té se držíme i když značka odbočuje do lesa. Procházíme vesnicí Poličany. Na konci vsi v zatáčce na poli zřizujeme bivak.
Pod hlavu si připravuji igelit, kdyby pršelo.
1hod. 30min. probouzím se poněvadž začalo krápat . Budím Tomáše, ale než se domluvíme o využití „ilegalitu“ přestává. Usínáme. Ve 2 hod. 15 min. mi zase začalo pršet na hlavu už drsnějc. (Mám totiž krátkej spacák a tak mi 1/3 těla vyčuhuje ven, takže jakmile začne pršet ihned to cítím na kůži, tudíž se budím první. Ostatní jsou ve spacáku zalezlí i s hlavou a o dešti , jež jim promáčí spacák, nemají ani tušení. Jsem takový jejich čidlo na vodu.)
Probouzím ostatní a házíme na sebe igelit. Zima nám ani nebyla.
2 den: (sobota) Poličany-Zbraslavice … 24km
Probouzíme se do nevlídna a sychrava. Za zmínku stojí, že za celé tři dny jsme neviděli slunce. Nějakej traktor začal ovorávat přilehlý pole.
Peťa čte první díl třech mušketýrů. Měl s sebou dvanáct dílů v kožené vazbě.
Po mém procitnutí již četl druhý díl.
Docela jako Stivín
Raději balíme. Vaříme. V příkopu u silnice si vyčistíme zuby a vyrážíme po silnici směrem na Maršov. Tam na náměstí ty dva šaškové dodržují svoji mizernou tradici a posnídají lahvany. Nacházíme červenou a po ní po hrázi Vrchlice, lesem, přicházíme k Roztěži, kde v jedné zahradě trháme hrušky, jsou dobrý a máme jich spoustu. Jdeme zasledovat zámek Roztěž, kde nás nejvíc zaujaly sochy psů co vypadaly jako klokani.
Procházíme Polánkou, údolím Bylanky a Vrchlice, kde jsou perfektní skály. Kolem pomníku Jana Roháče, který vypadá jako rudoarmějec v půllitrech.
Přicházíme na Sion (nic moc). Je tam oddíl asi (nevím to určitě, já jsem byl pionýr) skautíků.
300 m od hráze ú.n. Vrchlice jsme odložili Jerryho prádlo. Což nás jak je vidno pobavilo.
Tomáš je hranol a každej se ho lekne.
Zámek Roztěž v popředí se sochou klokana.
Borovice s dvěma šiškama.
Jdeme lesem a cesta je mizerná (to ji ještě chválím). Stále jemně mží a poprchá. Zalejzáme do lesa a vaříme. Tomáš vzal salám a paštiku z Kostelce a je nám skvěle. Na mapě jsme určili větší dědinu, kde by mělo býti pohostinství. Hodláme se totiž před spánkem co nejvíc zahřát. Procházíme kolem rybníka Vidláku. Chaty okolo jsou opuštěné a rybník vypuštěný.
Dva frajeři v mohutném záklonu. Údolí Bylanky
Návštěva na hradě Sion
Vysoce romantická večeře v jehličí. Trochu pršelo.
Za lehkého soumraku docházíme do Zbraslavic. Na náměstíčku vidíme, že restauraci opravují a jímá nás hrůza. Okolo sedící děvečky (která z nás má viditelně srandu) se vyptávám na nejbližší lokál. Ta nás nasměruje do ulice, kde dokonce kupujeme chleba. V hospodě je teplíčko. Dáváme guláš s osmi a něco navrch. Měli i černý. Jakmile jsme začali cejtit, že bychom usnuli někde ve struze, popadli jsme s Peťou zmítajícího se Tomáše a vytáhli ho ven z dosahu pípy a půllitrů. Ještě jsem se zeptal šenkýřky na výpadovku na Borovou. Jdeme po silnici asi 1 km a pak za pomoci zapalovače, baterka je zahrabaná, nacházíme na poli u silnice „slušné“ místo. Lehce s Tomášem pojíme a usínáme. V noci byla Peťovi drsná kosa.
Tomáš nám ráno vyprávěl, jak se v noci vzbudil (možná zimou ale asi ne, poněvadž je tvrďák) a sledoval jak si Peťa ze spaní stáhl čepici přes obličej, krk až na ramena a zkroutil se do rohu spacáku do klepající se kuličky o poloměru r = 25cm. Peťa suše poznamenal, že se mu v noci zasekl zip na spacáku, který je mimochodem určen do teploty +25°C , takže na něj z jedné strany táhlo.
3 den: (neděle) Zbraslavice-Zruč n. Sázavou … 11,5 km
Jakmile jsem ráno otevřel oko , otevřela se mi údivem i huba. Pole na kterém jsme leželi, bylo od neustálého mrholení rozbahněné, takže boty, jež jsme před nevlídnem schovali do báglů tam vše zamazali. Na nějakou snídani pečeme. Balíme a jdeme pryč.
Peťa poprvé ve svém životě vstal jako první. No, spíš jsme ho vyhnali.
Ráno u silnice za Zbraslavicema.
Sotva vylezeme po silnici na nejbližší kopec, začalo pršet. Útočiště nacházíme v čekárně ČAD. Nemáme vodu, zato máme hlad. S Tomášem se vydáváme s flaškama do nitra vesnice. U jedné chaloupky uzříme babču, jež nám po dlouhém vysvětlování věnuje 2 l vody.
Vyčkáme menšího přívalu vody z mraků a vyrážíme. Za poslední chalupou narážíme na žlutou a po ní směřujeme na rozcestí s červenou (z. Hodkov). V lese vaříme snídani – v našem kolektivu oblíbenou gulášovku, rybičky s cibulí a dojíme zbytek chleba. Podotýkám, že od této doby více či méně prší.
Peťa se zbytkem chleba čeká na „polyfku“. Já podle postoje dojídám paštiku.
Peťův houser v akci.
Za zmínku stojí, že při odchodu od snídaně Peťu chytl houser a že se nemohl nějakou dobu narovnat.
Procházíme kolem kapličky sv. Václava čehož a Peťou využíváme a zadáváme Tomášovi lehkou teologickou hádanku. Otázali jsme se ho, jak se sebou skoncoval Jidáš, jenž za 30 peněz zradil Krista. Nevěděl. Tak jsme mu prozradili, že se oběsil na osice. Tomáš se zeptal, jestli na tom rybníku v Jižních Čechách. Raději jsme toho nechali.
V Hodkově se před zámkem odstrojujeme z Jerryho prádla.
Procházíme přes Nový Dvůr, který vypadá staře. Lesní cesta do Želivce je natolik rozbahněná, že si prorážíme cestu raději mimo ní lesem.
Nejraději se fotíme: při jídle, u hradů a na hřbitovech.
Nestydatě jsme se převlekli u vstupní brány na hrad Hodkov.
Vstříc Hurvínkovi.
Tradiční foto. (uvnitř Hurvínka)
Než jsme dorazili do Zruče nad Sázavou, byli jsme dokonale promočený. Vlak nám jede ihned. Hurvínkem zpět do Kutné Hory. Domů přijíždíme za tmy.
A tak se skončil tento vandr, při kterém jsme si nemohli prohloubit naše astronomické znalosti, protože bylo neustále zataženo.
Loučím se heslem – Debilové jedou na jaře zase.
Poznávací heslo dne při odjezdu, kterým se bude muset každý prokázat je – Šňupku do nosu všem mizernejm křesťanům.
Zapsal Pavel.
Členové:
