26-28.10.1996
Bystřice nad Pernštejnem-Žďár nad Sázavou
60 km
Citáty z tohoto skromného dílka (vyobrazené)
Ve vlaku pojíme a zapíjíme nápojem, jenž se jmenuje Pepsi Max.
Na zadní plošině sedíme na zemi, praží na nás slunce. Peťa usnul…
Peťa měl také jako jednu z vrstev kalhoty od pyžama.
A po tmě si můžeme svítit jenom zapalovačem.
Tak nějak jsme se opět domluvili, že vyrazíme zase na vandr do přírody. Měli jsme jet všichni, ale David musel nakonec v sobotu obsluhovat zákazníky, tak po čtvrté nejel.
Tato básnička, kterou jsme si na naší akci přečetli v novinách nemá s naším výletem nic společného. Mluví se v ní o vlku a ten pobíhá v lese a my chodíme taky po lese, takže to zase není tak mimo.
Motto:
Vlk si dává kastrůlek,
Předvařených karkulek.
Vyplivuje čepečky,
Dělá z hajných blbečky.
Za zmínku stojí, že Tomáš s sebou vzal aparát fotografický nevalné kvality. A ten nevydržel náročné podmínky v kterých jsme se neustále nacházeli a přestal fotografovat.
První den: (pátek) Bystřice nad Pernštejnem-Vír… 13,5 km
Nevíme v kolik nám jede vlak, tak si dáváme sraz v 8 hod. 15 min. na nádraží. Po osmé se stavuji za Peťou. Jeho rodiče mu ještě na rychlo kontrolují výstroj a mají poznámky k výbavě. Peťa však nedbá a zbaběle prchá z jejich dosahu.
Tomáš stojí u vchodu do nádraží a vypadá strašně. Málem jsme ho ani nepoznali. Svěřuje se nám, že den před tím vypil 15 vodek a jinak si nic nepamatuje. Zjišťuji, že vlak jede až v 10hod. 59 min. Vyrážíme dokoupit některé drobnosti, které nám chybí (pasta na zuby, jelení lůj, zapalovač, denní tisk (( for men, sport))).
Bágly máme v úschovně. V 9 hod. 30 min. otvírají nádražní restauraci. Ihned toho využíváme , dáváme si čočkovou polívku a pivo. Tomáš ho vypil jen ½, zbytek věnoval Peťovi se slovy „ v životě jsem nenechal tolik piva“ a poroučí si limonádu.
Vlak stíháme v pohodě. Přestup v HB zvládáme na jedničku. Ve vlaku pojíme a zapíjíme nápojem, jež se jmenuje Pepsi-cola. Ve Žďáru máme hodinu čas a tak si v místním bufetu dáváme hovězí vývar a Rebela. Tomášovi přestalo být špatně, tak začíná vrtat. Peťovi sdělil, že když ho vidí v tom kabátu, tak by mu dal korunu. A že tady s ním odhání zákazníky. Mě neustále cpal, že to pivo cucám jako kafe a že tak malý loky nikdy neviděl. My nezůstáváme pozadu. Peťa naznal , že je Tomáš jako z opičích hor, jelikož používá slova typu (melunáda, žouža, logriš, káviška).
Poslední úsek ve vlaku využíváme Hurvínka. Na zadní plošině sedíme na zemi, praží na nás slunce. Peťa usnul a my k tomu nemáme daleko. Málem jsme přejeli zastávku.
Za nádražím oddalujeme vyvalení boku, orientujeme mapu a vyrážíme i když si nejsme jisti jestli správně. Přicházíme do Bystřice. Procházíme kolem zahrádkářské kolony. Modrou značku nacházíme zcela náhodou, vyrážíme po silnici za město. Přes potok je strženej most, zůstaly tam jen traverzy. Je to docela sranda po nich balancovat.
Asi bych měl pro neznalé (méně znalé) popsat zdejší krajinu. Kopce jsou mnohem strmější a prudší než v okolí Jihlavy. Jsou porostlé jehličnany , což se nám zamlouvá. Za celou akci jsme asi 20x zabloudili, značení je příšerné. Neustále nadáváme na zdejší svaz turistů.Motáme se kolem říčky Bystřice. Hned v prvních kopcích se ukazuje, kdo bude pro tuto akci největší brzda – je to Tomáš. Neustále si stěžuje (především na únavu a nedostatek hospod). Uzříme hrad Auršperk. Hodiny ubíhají a my kvůli stálému bloudění ztrácíme naději dojít do večera do předem na mapě vybrané vesnice. Proto, když přicházíme na okraj Pivonic, rozhodujeme se , že si cestu zkrátíme po žluté. Neuvidíme sice hrad Zubštejn a nepronikneme do města Pivonice v níž se , jak Tomáš doufal, muselo určitě točit pivo. Náš cíl byl Vír. Vesnice nedaleko stejnojmenné údolní nádrže. Tam docházíme v 6 hod. 15 min. , už je skoro tma. Dál nemůžeme jít, tak za dědinou nacházíme místo na spaní. Dříve než ulehneme se ale zajdeme zahřát do putiky. Je tam televize a zrovna dávají Robina z Locksley. Já piju grog a oni dva pivo. Nakonec nás Peťa přemluvil a dali jsme ještě 1 l červeného. V 10hod.30 min. vyrážíme na pole spát.
Peťa měl také jako jednu z mnoha vrstev kalhoty od pyžama, které ráno nabalil, když z nich vylezl a na teploměru byla poznat zima. Dále Peťa poprvé spal na karimatce, poněvadž lehátko u jeho spacáku uniká.
Na postýlce vaříme 2x 0,5 kg leča. V kotlíku bylo ještě něco připálenýho z posledního vandru, tak jsme to snědli také.
V noci bylo těsně nad nulou. Peťovi ač opět usnul první byla trochu zima.
Druhý den: (sobota) -Vír – Tři Studně… 32 km
Vstáváme v 9 hod. 30 min. V noci měnili čas, takže vlastně v 8 hod. 30 min. Domlouváme se, že uvaříme až cestou v lese na ohni. Balíme a vyrážíme po zelené na Karasín. Po odbočení ze silnice ( opět jsme ztratili značku) jdeme nekonečně dlouho, stále do kopce.
Je nám vedro, proto zastavujeme a odkládáme „harapesky“ , Peťa i kabát a svetr. Za chvíli se Peťa obléká. Zase takové teplo nebylo. Máme hlad, ale jako na potvoru jsou kolem samé listnáče. Rozhodli jsme se uvařit uprostřed cesty. Rozděláváme oheň a jsme rozhodnuti vařit gulášovku.
Dávám kotlík s polívkou přímo na dřevo do ohně. Docela to drží, ale jakmile tam něco přehořelo polívka se nám vylila. Dávám vařit novou a to už vyrábíme vidlici na držení kotlíku.
Dorážíme se sušenkami.
Je pod mrakem, ale celý den nepršelo. Procházíme Výtochovem, ty dva jsou smutní, že má pohostinství zavřeno. Zato tam je otevřený kostel. Jdeme k němu. Cestou trhám jablka- nic moc. Za vesnicí nás pronásleduje zuřivej pes, takže ani nemáme čas si na smeťáku prohlédnout vyhozený lyže. Na poli ztrácíme značku. Orientujeme mapu a jdeme k silnici přes kopec. Ve vesnici opět není výčep. Vyrážíme po značce do kopce. Stále potkáváme cyklisty na horskejch kolech- Tomáš nám sděluje přibližné ceny a hodnotí jejich vybavení.
Procházíme Písečným (Tom a Peťa – žádná hospoda). Převážnou část cesty jdeme po polích. Přicházíme do Lísku. Paní v zahradě nás směřuje do lokálu.
Za vesnicí sedíme na mezi, jíme salám, paštiku. Noříme se do lesa a je nám jasné, že ač je už odpoledne , musíme dojít do Třech Studní. Míjíme Zuberský rybník a pokračujeme asi 6 km stále lesem. (Tady značení neodpovídá mapě, což nás částečně zmátlo). Jsme ve Studnici, už je tma. Sedíme na silnici. Tomáš ošetřuje puchejře. Nadáváme, jaký jsme blbci, proč vůbec na ty vandry chodíme. Musíme opustit značku a jít po silnici. Docházíme do Medlova. Cíl je jasný – Tři Studně. Máme na výběr buď Po silnici přes Fryšavu (asi 5 km) nebo přes les (asi 1,5 km). Tomáš naznal, že když mu bylo asi čtyři a půl roku, tak tím lesem jel v zimě na běžkách.
Cesty jsou rozbahněný a po tmě si můžeme svítit jen zapalovačem. Je to nekonečný. Tomáš, jako první, několikrát zapadl do louže s bahnem. Jednou ho musel dokonce Peťa tahat ven. (Tady bych se mohl zmínit o Tomášových kanadách. Ty jsou parašutistické – výztuže kotníků 3 vrstvy na podrážkách. On je ale nezavazuje, chodí jako houmlesák (homewooder) a šoupe s nimi po zemi). Musím ale uznat, že nás vedl bezchybně a najednou jsme stáli ve vesnici, před hotelovou restaurací, kam nás nenápadně také dovedl. Když jsem na světle uviděl naše bahnem pokryté oděvy, nevěřil jsem, že nás pustí dovnitř. Ale pustili. Dali jsme si smažáky a nějaké pivo. Peťovi nebylo dobře (nachlazen), tak měl i rumíka. Ještě ke všemu se znal s hostinským a jeho dcerou. Napsal bych, že byla dobrá, ale asi nemůžu, tak použiju Tomášova výrazu „byl to babáč“ .
V 10 hod. 30 min. zavírají tak jdeme s Tomášem už pryč. Peťa ještě chvíli kecá s hostinským a po chvíli přináší klíče od pokoje. Dostali jsme ho zdarma. V 7.00 musíme vypadnout. Je to poprvé co spíme na vandru v hotelu (vytopeným na 25 °C). Nádherně se nám spí, nikomu není zima, nikdo nás neruší, nikdo nespí na kořenu na kameni, neprší, nepadá rosa ….
Pokud vás velectěné publikum zajímá jak jsme dopadli poslední den slavného vandru, račte zvednout svojí línou pracku a otočte na další stránku. Děkuji
Třetí den: (neděle) – Tři Studně – Žďár nad Sázavou …14,5 km
6.40 vstáváme, koukáme z okna – prší (možná i chčije). Balíme. Vůbec se nám tam nechce. Ve vchodových dveřích potkáváme hostinského s Dcerou. Zrovna přijeli z nějakého tahu. Ona měla strašně rozkecáno. Peťa nestíhal odpovídat. Naštěstí ji její táta odtáhl. Vyrážíme do deště a proklínáme počasí. Po modré a následně po zelené přicházíme do Skleného. To už jsme promočeni skrz. V autobusové zastávce vaříme na postýlce konzervy. Pojídáme rybičky a pijeme vodu jež jsme načepovali v Písečném na hajzlu. (Jakmile se pustila voda z kohoutku u umyvadla, přestala protékat do mušlí – no humus).
Někteří členové naší výpravy chtěli vyměknout a dojet zbytek autobusem, ale to jsem nedovolil. Vyrážíme po žluté do Lhotky. Celý den neustále pršelo. Už jenom sledujeme zbývající kilometry a nadáváme na osud. Jednou odpočíváme. Ve Lhotce narážíme na modrou po které pokračujeme několikrát přes rozbahněné pole a louku. Většinou už jen trpíme samomluvou. Na kraji Žďáru se nám zdá, že na nádraží asi nedojdeme. Táhneme se jako lazaři, každýho něco bolí.
Na nádraží si Tom kupuje hranolky, tak jsme mu je s Peťou snědli.
Při přestupu v HB máme 1 hod. čas, tak si v místním bufetu dáváme gulášovku. Tomáš a Peťa samozřejmě s pivem. Ve vlaku do Jihlavy se už nic nestalo. Štiplístkové na nás byli vlídní. Akorát jsme zjistili, že se rozbil foťák. Film je nejspíš osvícen.
Peťa šel večer do Mihule. Tomáš spát. Já na noční, za což jsem sklidil posměch.
Jestli bude příští rok o nějakém víkendu nevlídno tak toho určitě využijeme. (David přislíbil účast)
Loučím se heslem Božského Lumíra „Když se jmelí zelená, kombajn valí doubravou“
Na shledanou (s těma fotkama mě Tomáš nasral)
Pavel
Doslov:
Dne 24.4.1998 ke mně domů přijel jeden z členů našeho týmu (jmenuje se Tomáš). Požadoval po mě tiskovou opravu posledního vandru. Zdůvodňoval to tím, že nebyl největší brzda. Jeho trumf měl být balíček, po jehož otevření chtěl veřejnou omluvu před všemi ostatními členy. Možná vás zajímá, co bylo v onom balíčku. Byl tam kinofilm, který svým neodborným vyjmutím z porouchaného fotoaparátu osvítil.
Použil ale své konexe z horních deseti tisíc, podplatil paní ve foto kino a ta zařídila výrobu několika nejméně osvícených fotek, které přikládám i s podrobným popisem situace na nich.
OMLUVA:
Tomáš, ať v životě slyšel jenom 22x z jara pět kosa se osvědčil jako houževnatý rváč proti prohnilé birokracii obchodů foto – kino. Proto (dovolím si to napsat otevřeně) je pověřen na další akci zakoupit v obchodě film na 24 obrázků.
Věříme, že to zvládne, nic nepoplete (v případě potřeby je vybaven našimi telefonními čísly) a film zdárně koupí. Držíme mu palce. Tímto článkem se mu zároveň omlouvám, za impertinence vůči jeho osobě v posledním popsaném vandru.
(První slovo platí, druhý leze z gatí)
Pražský otylý tramvaják odpočívá ve vozovně Dejvice
Hostující maďarský člen činohry baletu v Národním divadle
Nebezpečný přechod oddílu rychlého nasazení přes pontonový most.
Po vypití třetího piva Peťa zkameněl a zarostl do země.
Jihlavšťí homeless nájezdníci v akci.
Čeští pouštní badatelé na
Sahaře navšťívili nově
objevenou oázu.